Komentáře uživatele MambaX

MambaX

MambaX zprava

Napsat uživateli zprávu

oblíbený

Přidat uživatele do oblíbených

  

Řadit dle:   Názvu filmu   |   Od nejnovějších

Počet komentářů: 33
Bezva ženská na krku
Hodnocení: 8 / 10
Přidáno: 1.4.2020
Zklamaný zatrplý chlap versus zrazená blondýna.
Přes trošku laciný název   dost podařená romantická   komedie. Občas nějaká ta   slabinka ve scénáři,   chvílemi trochu   vypočítavé, jindy zase hra   na city, ale ve výsledku dost   vydařená věc, korunovaná   skvělými hereckými výkony   nejen v hlavních rolích, ale   i v rolích vedlejších.   Tenhle film si nehraje na   žádné velké filmové   umění, má především   pobavit a to splňuje beze   zbytku díky preciznímu   řemeslnému zpracování.
Trošku synteticky   krásná Eliška Vomáčková   (Petra Hřebíčková) žije   (aniž by kdy zjevně   pracovala) se svým milovaným   mužem (Jiří Langmajer)   lékařem, harmonickým   životem, bez starostí,   celkem v pohodě, až na to,   že její muž nechce mít   děti. Do té doby, než jí   její milovaný partner   oznámí, že od ní odchází   - kvůli vztahu se svou   zdravotní sestrou se kterou   čeká dítě. Eliška se   rozhodne vzít život do   svých rukou a vezme místo   učitelky v jednotřídce v   jakési zapadlé malé   středočeské vesnici.   Dosavadní příjemné žití   vystřídá dost nepohodlný   život v docela tvrdých   podmínkách, navíc ve   společnosti spolubydlícího   hrobníka Božíčka (Ondřej   Vetchý), který už dost   dlouho nesnáší jakoukoliv   ženskou ve své blízkosti   (má proto své pádné   důvody). Mezi touto   nesourodou dvojicí je to   chvílemi na zabití, díky   starostovi obce (Miroslav   Táborský) se to vždycky   nějak urovná. Řekl bych -   klasické filmové klišé,   kdy dvě naprosto rozdílné   povahy, lezoucí si na nervy,   si nakonec k sobě přes   spoustu překážek a   problémů najdou cestu. Byť   to podle této charakteristiky   vypadá trochu na filmový   kýč, je to skvěle napsané,   zrežírované a především   úžasně zahrané, že ve   výsledku je to parádní   filmový zážitek, který by   měl ještě dlouho doznívat   minimálně na televizních   obrazovkách a i v   zasloužených reprízách na   plátnech kin.
Brankář (Trautmann)
Hodnocení: 9 / 10
Přidáno: 26.9.2019
Jak obrousit hrany nenávisti mezi národy
Brankář je filmem   natočeným podle skutečných   událostí. Válečný zajatec   Bert Trautmann, bývalý   voják wehrmachtu ale také   dobrý fotbalista, dostane v   britském zajateckém táboře   šanci - hrát fotbal za   britský fotbalový tým. Bert   tuto šanci vezme - přes   protesty téměř všech, kdo   znají jeho válečnou   minulost, prostě jde do toho.   Sklízí nenávist, urážky,   nadávky - válka ho však   zocelila, ne nevýznamnou roli   sehraje i jeho láska k   Margaret - dceři obchodníka,   který ho vytáhl z bahna   britského lágru a dal mu   šanci na fotbalovém   hřišti. Bert v britské   bráně zachraňuje kůži   fotbalovému týmu Manchester   City a postupem času (byť   zpočátku nenávistný   nácek) se stává britským   národním hrdinou. Snímek   Brankář je nasnímán   realisticky, bez příkras,   naprosto střízlivě a   působivě. Film o tom, jak   jediný člověk dokáže   neskutečnou silou a vůlí   přispět ke sblížení dvou   nepřátelských států, dvou   nenávistných národů. Film   o fašistovi, vyznamenaném za   války železným křížem,   kterého v Británii   zpočátku téměř všichni   nenávidí, avšak postupem   času ho všichni milují -   muži jako špičkového   sportovce, ženy jako   pěkného a také   úspěšného chlapa a děti   jako usměvavého kamaráda,   který jim nikdy neodmítne   podepsat fotku nebo   památník. Zní to trochu   jako idylka, ale i přes   trochu romantický podtext je   to chvílemi zatraceně tvrdý   film. Poučení? Každý   může chybovat, ale ne   každý dokáže chyby   druhých odpouštět.
Delirium tremens (Delirijum tremens)
Hodnocení: 9 / 10
Přidáno: 23.2.2020
Když člověk spadne až na dno a kterak z toho ven
Balkánské filmy si   většinou neberou žádné   servítky, s divákem se nijak   nemazlí, jsou drsné a   syrové. Delirium tremens   srbského filmového kmeta   Gorana Markoviče (ročník   1946) sice všechny tyto   charakteristiky splňuje,   avšak navíc k tomu   přináší jemnou filmovou   poetiku a spoustu emočních   situací, které mohou   přejít až k dojetí a   občas i slzám. To je u   balkánských filmů skoro   ojedinělé. A navíc kromě   dramatu je to i komedie,   která místy vyvolává   opravdu upřímný divácký   smích.
Populární   herec Dagi je víc než   vytížený - hraje 40   divadelních představení   měsíčně, natáčí filmy,   televizní seriály,   účinkuje v estrádách.   Kromě toho má rodinu,   milenku a docela dost   společenských oslav a   večírků. Aby tohle   šílené tempo zvládl, pije.   Hraje opilý - sice stále   úspěšně, když není   večírek zajde aspoň do baru   a domů se vrací totálně   namol. Alkohol nad ním   postupně přebírá moc a   slavný herec končí v   léčebně.
Tady   dochází k nejhumornějším   a také k nejemotivnějším   scénám, kdy Dagi je úplně   mimo a domnívá se, že jeho   pacienti jsou studenti   herectví a snaží se je   vyučovat. Děj graduje s   příchodem specialistky   Lízy, která v této   léčebně aplikuje   psychiatrickou metodu   psychodramatu, kdy se pacienti   snaží vžít do rolí   kolegů, ale i imaginárních   postav jako Podpora, Naděje   či Herectví. Díky této   metodě doznávají   léčebných pokroků nejen   pacienti, ale možná i   diváci v kině.
Dívenka (Flickan)
Hodnocení: 9 / 10
Přidáno: 11.7.2017
Karel Kachyňa v severském podání
Film Dívenka téměř   neznámého švédského   režiséra Frederika Edfeldta   je pohlazením po duši pro   všechny milovníky umění ve   stylu geniálního Karla   Kachyni. Děj není nijak   akční - spíš lze hovořit   o poetice i propracovanosti   každé scény, každého   záběru, na pozadí skvělý   hudební doprovod. Tomu všemu   vévodí úžasný herecký   výkon hlavní bezejmenné   hrdinky (v podání zrzavé   představitelky jménem Bianca   Engström) - téměř   desetileté dívky, která   díky nadálým i nenadálým   okolnostem prožívá   prázdniny bez dozoru   dospělých.
Dogman
Hodnocení: 4 / 10
Přidáno: 22.5.2020
O lidech, kteří teprve včera slezli ze stromu
V hlavních rolích primitiv,   pablb, dement, idiot, kretén,   debil, násilník, narkoman,   jakž takž inteligentních   tam bylo snad jen pár psů.   Kolik lidí na planetě dnes   žije na mentální úrovni   odpovídající pravěku? Nebo   by snad byli alespoň   průměrně inteligentní,   kdyby neměli hlavu   vybrakovanou užíváním   drog? Vypadá takhle život na   periferii většiny velkých   měst? Žijí na úrovni této   prvobytně pospolité   společnosti miliony či   miliardy lidí?
Marcello, hlavní postava,   je naivní, nesmělý, malý   postavou i odvahou, je   důvěřivý a umí to se psy.   Má psí salon (salonek), má   rád zvířata, žije dost   jednoduchým životem,   kamarádů moc nemá, jediným   blízkým přítelem je hajzl   a násilník Simoncino. A pak   má taky ze zjevně   rozpadlého manželství cca   jedenáctiletou dcerku, kterou   bezmezně miluje. Aby si   přilepšil, občas dýluje   drogy, občas si i sám   šlehne. Nebýt podivného   přátelství se Simoncinem a   drog, mohl se jeho život   vyvíjet celkem příjemně.   Kombinace jednoduchého   citlivého naivky a   primitivního násilníka   není zrovna optimální.   Marcello ctí zásady   přátelství a kvůli   Simoncinům trestným činům   skončí ve vězení...

Sonda do   zvláštního života chudých   obyvatel městské periferie   přináší ne zrovna   pozitivní zážitky.   Obzvlášť velmi podivný   přátelský vztah dogmana   Marcella a násilníka   Simoncina budí v divákovi   více než smíšené pocity.   Možná zajímavý pohled do   života v sociální oblasti,   kterou příliš neznáme, ale   jinak působivý a   nepříjemný film o lidském   bahně, primitivismu a   lidském zoufalství.
Hon na pačlověky (Hunt for the Wilderpeople)
Hodnocení: 9 / 10
Přidáno: 26.4.2020
Svoboda v maorském podání
Nádherný snímek   novozélandského filmaře   Taika Waititi je především   o svobodě. O svobodě, o   útěku před společností   svázanou často nesmyslnými   právními předpisy, o   lidskosti i o krásné   novozélandské přírodě.   Obtloustlý maorský teenager   Ricky, který ztratil rodiče,   si nemůže svobodně vybrat,   s kým chce žít, s kým je   mu dobře, koho má rád.   Úřady prostě rozhodnou a   přání a city dítěte   nerespektují. Proto se Ricky   ocitne na útěku před   úřady ještě se svým   strýcem Hecem - v patách je   jim nejen sociálka a policie,   ale nakonec i zvláštní   komando a armáda. Putování   po novozélandské buši je   plné zážitků, poznání,   krásy, ale i nebezpečí a   strádání. Ubručený strýc   a malý Ricky potkávají na   své cestě buší   nejrůznější lidi -   někteří jim fandí, jiným   jde o vypsanou odměnu za   ulovení dvou uprchlíků. Co   je typické pro režiséra   Taika Waititi je osobitá   poetika, nadsázka a hravost,   která filmu dodává   výjimečné   "světlo".

Pokud jste se   potulovali jako děti   přírodou, ať už jako   skauti, pionýři, trampové,   anebo jen tak z radosti nad   tou krásou, pokud si tyhle   zážitky dokážete vychutnat   i jako dospělí, je tento   film pro vás tou pravou   vychutnávkou.
Klec
Hodnocení: 7 / 10
Přidáno: 25.4.2020
Herecký koncert Jiřiny Bohdalové a Kryštofa Hádka
Dosti zajímavý televizní   film, ve kterém se téměř   nehnou z plátna/obrazovky   Jiřina Bohdalová a Kryštof   Hádek. Jejich herecké   výkony jsou excelentní -   Jiřina Bohdalová ve svých   88 letech je v roli staré   opuštěné ženy úžasná a   Kryštof Hádek tentokrát v   roli úlisného nevyrovnaného   hajzla naprosto   přesvědčivý. Film trošku   strádá nepropracovaným   scénářem a režie pak už   toho příliš nezachránila.   Komorní pojetí - dobrá, ale   postrádám silnější a   působivou atmosféru, ke   které se v druhé polovině   filmu rozehraný děj,   uzavřený prostor a dva lidé   v extrémní situaci přímo   nabízí. Přesto Klec   považuji za nadprůměrný   filmový počin, který   úplně nezapadne, ale   určitě nebude nijak   opěvován a nedočká se ani   příliš častých repríz.   PS: Pracovní název Cvrček   se mi zdá daleko   výstižnější.
Králíček Jojo (Jojo Rabbit)
Hodnocení: 10 / 10
Přidáno: 28.1.2020
Hravost a genialita?
Králíček Jojo
Do   tohoto filmu se nelze jinak   než zamilovat.   Novozélandský tvůrce Taika   Waititi má v sobě kus   nespoutaného divocha po   maorském otci a kus   uvážlivé moudrosti po   židovské matce - a navíc   disponuje nádhernou tvůrčí   fantazií a hravostí ruku v   ruce s humorem sobě   vlastním. Svým způsobem je   i rebelem - proti zažitým   konvencím, proti nelidskosti,   proti násilí na   bezbranných…
Aby   filmař kdesi z Nového   Zélandu natočil film z   období druhé světové   války - přesněji řečeno   období Třetí říše, kde   hlavním hrdinou je nacismem   zmanipulovaný desetiletý   chlapec (králíček Jojo),   jeho maminka a posléze i   prozrazená židovská dívka,   kterou maminka ukrývá v   jejich domě, to je skoro   sci-fi. Co asi novozélandský   tvůrce může vědět o tomto   historickém údobí kdesi v   Evropě a navíc má odvahu na   toto téma natočit KOMEDII.   Králíček Jojo krom jednoho   opravdového kamaráda má i   přítele imaginárního - je   jím Adolf Hitler. S ním   konzultuje důležitá   rozhodnutí a ubezpečuje se   ve správnosti svého   konání. Hitler zde není   nijak zesměšňován -   spíše je to výplod fantazie   desetiletého kluka a podle   toho se také chová. Do role   Adolfa Hitlera se obsadil sám   režisér Taika Waititi- po   matce Žid a po otci Maor.   Podle samotného Waititi   „není lepší způsob, jak   Hitlerovi a celé jeho   ideologii ukázat   prostředníček.“
Králíček Jojo začíná   jako docela pohodová komedie,   kde není nouze o veselé   scény i humorné hlášky.   Desetiletý kluk je členem   hitlerjugend a hlavu má   zmasírovanou nacistickou   propagandou. Baví ho to –   nácvik útoků, zacházení s   nožem, granátem, pálení   knih a nenávidění Židů.   Všechno podávané s   lehkostí a humorem. Jenže -   pak začíná přituhovat - a   přituhují i úsměvy na   rtech diváků. Humor je tu   stále, ale je tu s ním ruku   v ruce i tragická a úděsná   realita, kdy se věší,   střílí a umírají lidé.   Králíček Jojo je nádherný   emocionální mix humoru,   dramatu i tragičnosti, který   dokáže oslovit diváky   náročné i komerční,   který baví, ale i   vzdělává a poučuje, který   obohatí každého, kdo se mu   dokáže otevřít - ať už   je Žid nebo Němec, dítě   nebo dospělý, bez rozdílu   vyznání, přesvědčení či   politického smýšlení.   Králíček Jojo se na první   pohled tváří jako absurdní   komedie z nelehkého období   lidských dějin, na pohled   druhý to je geniální   filmový počin s kritickým   dopadem i poučením pro   všechny, kdo neví, jaké zlo   znamenala nacistická Třetí   říše, holokaust,   vyhlazování a vraždění   lidí v řádech milionů. PS:   Nebojte, takhle natvrdo to ve   filmu nezazní, těch mrtvých   tam opravdu tolik není. ..   Ale stačí to.
Křižáček
Hodnocení: 7 / 10
Přidáno: 4.8.2017
Křižáček - film z jiného světa - ze světa absolutn
Křižáček režiséra   Václava Kadrnky není   rozhodně filmem pro   komerční diváky. Zajímavé   je, že i artoví diváci i   filmoví kritici se dosti   různí, při hodnocení   tohoto filmu.
Film byl   natočen volně podle   literární předlohy   Jaroslava Vrchlického   Svojanovský křižáček,   historické období -   středověk, začátek 13.   století, hlavními postavami   jsou rytíř Bořek ze   Svojanova a jeho devítiletý   syn Jeník. Malý Jeník   ovlivněný pověstmi o   dětských křížových   výpravách se rozhodne utéci   z domova, aby se přidal k   dětské křižácké   výpravě a osvobodil   Jeruzalém.
Jeho otec   se vydává po jeho stopách,   aby syna dovedl zpátky domů.   Cestou potkává několik   lidí, kteří mu sice podají   nějakou informaci o jeho   synovi, ale jediný, kdo mu   opravdu pomůže je mladý   rytíř, který je oddán   svaté myšlence a chce se   přidat k výpravě k   osvobození Jeruzaléma.
Děj je tedy velmi   jednoduchý, u Křižáčka je   však daleko důležitější   to, jak byl tento film   natočen než to, o čem   pojednává.
První je   do očí bijící velmi   rozvláčné tempo. Pár   akčních momentů se ve filmu   také najde, ale celkově se   film odvíjí velmi, velmi   pomalu. V kontextu s tím   drží linii minimum dialogů   a naprosto úsporná mimika   všech postav, ať už ve   významnějších či   vedlejších rolích.
Vizuální stránka filmu   mně osobně ladila s   celkovým rozpoložením či   náladou snímku, i když jsem   hned v prvních minutách   projekce želel, že   Křižáček neběží na   nějakém výpravnějším   formátu, ale pouze na 4:3.   Dobře, může to být moje   zhýčkanost některými   historickými opusy, ale pokud   je i tato strohost formátu   uměleckým záměrem, OK.   Navíc překvapí čistota   zpracování - o syrovosti a   krutosti středověku asi   nikdo nepochybuje, mnozí   filmaři hrají na tuto notu a   dávkují divákům porce   násilí, špíny a hnusu.   Křižáček zůstává   čistý (téměř).
Kamera, byť se mi nezdá   nijak hravá či vynalézavá,   ladí s celkovým podáním   filmu - nelze jí upřít   chvílemi i malebnost nebo   působivé detaily, avšak   dlouhé pomalé záběry   převažují. Co mne oslovilo,   byl hudební doprovod Ivany a   Vojtěcha Havlových. Opět na   minimalistickou notu, ale   podle mého názoru působivé   a nádherně doplňující   celkovou atmosféru filmu.
Použité zvuky - byť   nenápadně, ale dobře   doplňují celkovou dějovou   linku.
No a dostáváme   se k jadérku věci - co   chtěl autor svým dílem   sdělit? Prvoplánově by se   nabízela myšlenka   charakterizovat určitou etapu   středověku v souvislosti s   dětskými křížovými   výpravami. Nabízí se i   hypotéza - film je paralelou   s dnešní vlnou mladičkých   fanatiků bojujících za   jakoukoli víru.
Podle   vyjádření autora se však   jedná především o symbol   dětství a dospívání, kdy   i malé dítě, ztracené a   opět nalezené zůstává   rodičům neustále   vzdálené.
Podobenství lze ve filmu   nalézt mnoho - nejsem si   jist, že se vždy jedná o   režijní záměr - ale i   když divák nachází své   jinotaje v nejrůznějších   scénách či detailech, lze   to filmu přičíst jedině k   dobru.
Někteří   diváci porovnávají   Křižáčka k filmům   Františka Vláčila Markéta   Lazarová příp. Údolí   včel. To porovnání není   vůbec na místě - cítím,   že Václav Kadrnka nám   přináší zcela jiné   sdělení a navíc s   použitím minima   vyjadřovacích filmových   prostředků (na rozdíl od   zmíněných velkolepých   historických opusů).
Co divák, to názor. Já   osobně považuji Křižáčka   za skvělý filmový   experiment, který přes své   neduhy a nedostatky má zcela   jistě nárok na   nepřehlédnutelné místo ve   světě českého filmu.
PS: Křižáček je   naprosto minimalistický film,   za jehož možným   neúspěchem v kinech může   stát i minimální snaha   zaujmout diváky (pokud se   nenajde dost takových, které   zaujme právě totální   Křižáčkův minimalismus -   pokud při projekci neusnou   :o) ).
Lars a jeho vážná známost (Lars and the real girl)
Hodnocení: 8 / 10
Přidáno: 30.4.2020
Severský film natočený neseveřany
Pro severské filmy mám   slabost - a tak jsem do tohoto   filmového počinu   australského filmaře Craiga   Gillespie a amerického   scenáristy Nancy Olivera, s   kanadskými, americkými a   britskými herci, natočeného   v koprodukci USA/Kanada šel   trošku s roztěkaným   očekáváním. Po zhlédnutí   filmu sundávám klobouk,   tento snímek se více než   podařil. A je natočený   natolik severským stylem, že   bych mu přisuzoval spíš   švédský rodný list než   cokoliv jiného.
Alespoň pár slov k   ději. Hlavní postavou je   Lars, mladý muž, trochu   tichý a nesmělý. Matka mu   zemřela už dávno, Larse a   jeho bratra Guse pak   vychovával jejich otec. Gus   ještě jako mladý se rozhodl   z domu odejít do světa. Po   smrti otce se Gus do rodného   domu vrací - i se svou   ženou. Tohle všechno bylo -   a ve filmu to zazní jen mezi   řádky. Lars nemá a zřejmě   nikdy neměl žádnou   známost. Jednoho dne šokuje   své spolubydlící, když jim   představí Biancu - svou   novou partnerku - nafukovací   sexy pannu vyrobenou z plastu,   kterou si objednal a nechal   doručit až do domu. A tady   začíná absurdní část   filmu, kdy Lars se ke své   umělé partnerce chová s   láskou, něžně, citlivě   jako k opravdové živé   bytosti. Okolí to   samozřejmě šokuje - avšak   psychiatři doporučují   přijmout tuto "hru"   a brát Biancu jako skutečnou   vážnou známost, Larsovu   partnerku, jako živou bytost.   A tak se postupně do této   prapodivné hry zapojují ať   už více nebo méně ochotně   všichni v okolí - blízkým   příbuzenstvem počínaje,   přes kolegy v práci,   faráře, ošetřující   lékařku a obyvately   městečka konče. A tak se   podaří, aby Bianca přes   počáteční totální odpor   faráře chodila na mši   (...hm chodila - Lars jí   všude vozí na vozíku), aby   se zúčastnila večírků,   má práci jako figurína v   obchodě s oblečením a stane   se dobrovolnou pracovnicí v   nemocnici.

V   charakteristice filmu píšou,   že se jedná o komedii a   drama. Řekl bych, že velmi   nepřesně. Je to spíš   psychologická sonda - nejen   do charakteru a osudu   nějakým způsobem   postiženého Larse, ale   především do blízkých i   vzdálených postav v jeho   okolí, které se mu rozhodnou   podat vstřícnou ruku a hrát   s ním tuhle podivnou hru, s   kterou třeba ne všichni a ne   vždy souhlasí. Maličko mi   to připomnělo český film   Vesnička má středisková,   kde toho nejslabšího v obci   - Otíka, nakonec všichni   dokázali podržet.
Herec Ryan Gosling zahrál   roli Larse naprosto perfektně   - ať už se jedná o trochu   nekoordinované pohyby   psychicky labilního jedince,   výrazy tváře, tiky i   pohledy očí.

Pro koho je tento film?   Pokud se chcete bavit u   komedie nebo si vychutnávat   napínavé drama, není to   film pro vás. Tenhle snímek   osloví především ty,   kteří mají rádi   prazvláštní životní   příběhy, absurdně   neskutečné situace a také   scénu za scénou naplněnou   city - zprvu dost   negativními, posléze   smíšenými a ke konci pak   veskrze pozitivním
Lea
Hodnocení: 10 / 10
Přidáno: 8.4.2020
Film na tři písmena od pro   mne neznámého filmaře Ivana   Fíly - českého režiséra,   žijícího v Německu. Film   tvrdý, temný, studený, kde   lidi mají k sobě dost   daleko. Zvláště dva hlavní   představitelé - Lea, mladá   Slovenka, která je   poznamenaná (nejen) ztrátou   řeči z důvodu děsivých   zážitků z mládí a   německý restaurátor   Strehlow, který přijede na   Slovensko a přidá si mladou   ženu za 50 tis. zaplacených   Leinu pěstounovi k nabytým   restitučním nárokům. I on   je poznamenaný osudem - kdysi   dávno smrtí své milované   novomanželky a dvaceti lety v   cizineckých legiích (jako   tvrdou terapií). Tyhle dvě   ztracené duše si nemohou   nikdy porozumět. K tomu   zanedbaný statek kdesi v   Bavorsku a neutěšené zimní   počasí. Divák musí být   silný, aby všechny tyto   šílenosti mezi mužem a   ženou, násilí, urážky,   absolutní nepochopení, temno   a mrazivo v duších i v   okolní přírodě vůbec   vydržel a od filmu neodešel.   Lea je křehká duše, kdysi   hodně zraněná, přesto je   ta silnější z této   naprosto nesourodé dvojice.   Vydrží bití, spoutání a   nesvobodu a přitom je   schopná tvořit - píše   básně - a ne vůbec   špatné. Snad neprozradím   příliš, když naznačím   jisté usmíření a určitě   i něco daleko víc v   poslední části filmu -   avšak v samotném konci musí   být divák opět silný -   happy end se prostě nekoná.  
Lea je nádherný   filmový počin po všech   stránkách - počínaje   úžasnými hereckými výkony   (Lenka Vlasáková jako Lea,   Christian Redl v roli   Strehlowa, Hanna Schygulla,   Miroslav Donutil, ...) přes   nádhernou kameru Vladimíra   Smutného, hodně zajímavou   hudbu Petra Hapky a   mistrovskou filmařinu   režiséra Ivana Fíly.
V kinech asi už nebude   šance tento film vidět, lze   se k němu dostat na bazaru   DVD nebo na   https://ulozto.cz/file/s6VBb2Z   fd6ZW/lea-1996-dvdrip-xvid-cz-   avi - k tomu pro   neněmčináře (film je ve   slovenském a německém   znění) doporučuji titulky   na   https://www.opensubtitles.org/   cs/search/sublanguageid-all/id   movie-54532 .
Modelář
Hodnocení: 6 / 10
Přidáno: 23.2.2020
Když politická pravda je víc, než pěkná ženská.
Moc jsem se na nejnovější   filmový počin Petra Zelenky   těšil. A odcházel jsem z   kina dost zklamaný. Skvělé   téma, zdařilé herecké   obsazení, dobré herecké   výkony, sem tam i vtipná   scéna, pěkná kamera,   hudební stopa OK - řemeslně   dobře udělaný film,   myšlenka tam je, ale nějak   mi tam schází srdce. Budiž   panu režisérovi ke cti, že   nekompromisně a taky trochu   naivně řeže do   celosvětových politických   problémů, bezpráví a   křivd. USA versus ČR - v   hokeji máme možná šanci na   vítězství, ale v politice   je to naivita: "české   soudy se nemohou zabývat   světovým problémem,   protože do toho ještě   nedorostly".
Možná právě bezmocnost   malých národů vůči   zločinům páchaným   velmocemi je hlavním   sdělením filmu, ale tohle   přece každý soudný   člověk dobře ví - kdo má   v rukou moc a peníze, na něj   žádné zákony neplatí.
V hlavních výborně   zahraných rolích Kryštof   Hádek - chemik a vynikající   letecký navigátor Pavel, pro   něhož je spravedlnost nade   vše, Jiří Mádl   přezdívaný Plech - majitel   firmy specializující se na   DronCam - natáčení videa   prostřednictvím dronů. Byť   se znají od střední školy,   každý z nich vyznává jiné   hodnoty. Pavel usiluje o   spravedlivý soud s   novodobými politickými   zločinci (vesměs americké   provenience), Plech se snaží   uspět ve stávajícím   konkurenčním systému,   prosperovat, vydělat peníze   - a vůbec neřeší, od koho   ty peníze vlastně do jeho   kapsy putují.
Když   tak o tom přemýšlím, ten   film je svým způsobem   geniální v tom, že každý   ho může vstřebat (nebo   nevstřebat) po svém - ten   kdo věří na vítězství   pravdy a spravedlnosti bude   rozhořčen s vývojem a   především se zakončením   děje. Ti, kteří berou   vládu a prohřešky mocných   jako normální realitu se   budou usmívat nad naivitou a   snahou po vítězství práva   a spravedlnosti v podání   ochránce pravdy Pavla.
Zelenkův film nedává   ani náznak řešení na   současnou nespravedlnost   vlády mocných vůči zbytku   populace (mohl jsem to říci   i hnusněji). Snad jen   naznačuje, že kdo se   postaví jako protivník,   nepřežije, kdo bude šlapat   v rytmu a bez keců, ten   nebude mít problémy.
Na střeše
Hodnocení: 8 / 10
Přidáno: 29.9.2019
Na střeše vzájemnosti, tolerance a porozumění
Zajímavá dvojka se zde   potkává - stárnoucí   profesor (79 let) na penzi,   pomalu dožívající své   působení na tomto světě -   a mladý Vietnamec (20 let),   který je tak trochu v   průšvihu - je v ČR   nelegálně a navíc je   namočený do nezákonného   pěstování marihuany a ze   zavinění zranění policisty   při policejním zásahu.   Starý profesor je při   smyslech, když mu poskytne   azyl a útočiště (možná   nějaký šestý smysl?).   Komorní film, který je   natočený realisticky,   citlivě - tohle se fakt   všechno mohlo odehrát.   Genialita tůrce spočívá v   tom, že tak odlišné dvě   osobnosti v hlavních rolích   neznásilňuje - jsou sice   rozdílné mentalitou, věkem,   národností, vzděláním,   barvou kůže, snad prostě   vším - avšak přes   počáteční neshody si jsou   nakonec natolik blízcí, že   vlastní syn hlavního hrdiny   to docela prohrává, co se   lidskosti týče.

Hodně dobrý filmový   počin, bohužel trochu   opomíjený a nedoceněný.

"Představ   si, že seš starej pán.   Hodně starej.
Seš   starej pán v zatuchlým bytě   a víš, že život ti už   pomalu končí.
Nemáš   vůbec sílu něco velkýho   udělat.
Už   zapomínáš věci.
Často tě něco bolí.
Seš unavenej.

Nebo víš co?

Představ si, že třeba   už jen ležíš.
Nehejbeš se.
Lidi   se o tebe musej starat.
A ty už jen vzpomínáš   na to všechno co si v   životě dělal.
A taky   na to, co si mohl udělat a   neudělal.
Sere tě   to.
Ale už s tím nic   neuděláš.
Koukáš   do stropu a čekáš."

Film "Na   střeše" (2019)
Nabarvené ptáče
Hodnocení: 10 / 10
Přidáno: 18.9.2019
Když se filmová krása snoubí s lidským bahnem
Nabarvené ptáče Václava   Marhoula a kameramana   Vladimíra Smutného je   nádherný film, byť o   věcech ne zrovna   příjemných. Pokud v   dějinách lidstva přijde   doba temna, probouzí se v   lidech démon zla a páchají   zvěrstva, na která by jindy   ani nepomysleli. Byť děj   probíhá za druhé světové   války, nejvíce zla není ani   tak ve smyslu boje a   nenávisti vojáka proti   vojákovi, ale mezi   obyčejnými lidmi.
Snímku se vyčítá   příliš mnoho brutality a   násilí - kdo je však   obeznámen s dějinami, ví,   že tyto věci se děly a   dodnes se i leckde ve světě   dějí. Takže zkušeného a   sečtělého diváka toto   reálně zobrazené násilí   nebude ani překvapovat ani   pohoršovat. Slovo reálně   není možná úplně   výstižné, protože i v   násilných scénách byla   zachována jistá míra   civilnosti a soudnosti.
Ve filmu se toho moc   nenamluví - mohu jen   obdivovat, jak   několikasetstránkovou   knižní předlohu Jerzy   Kosińského dokázali tvůrci   přenést na plátno   především obrazem s minimem   dialogů. Přesto je film   naprosto srozumitelný a   vizuální stránka je   naprosto úchvatná (co   záběr, to úžasná   umělecká fotografie) -   černobílý obraz filmu velmi   sluší.
K ději -   putování židovského   chlapce krajinou - od domku   tety, u které ho rodiče   uschovali před   pronásledováním, přes   různé vesnice, chalupy a   rodiny či jednotlivce, kde se   setkává s pomocí, ale   často také s týráním,   nenávistí a zlobou. To má   za následek, že v něm   postupně všechny city   odumřou a přesto, že je   ještě dítě, je čím dál   víc schopen násilí, pomsty   a odplaty.
Někteří   Václava Marhoula kritizují   za účelovost použitých   násilných scén -   nesouhlasím, nic se mi v   Nabarveném ptáčeti nezdálo   účelové, nikde autoři   nehráli na city, vše bylo   zpracováno naprosto civilně   a střízlivě. Nabarvené   ptáče není úplně   jednoduché - skrývá v sobě   metafory i jinotaje, které na   první zhlédnutí nemusí   být vnímány v celé   šíři. Dlouhá stopáž (169   minut) mně osobně nevadila,   ale dokážu si představit,   že pro některé diváky to   bude příliš velké   sousto.
Takže shrnu,   co se mi na Nabarveném   ptáčeti tolik líbilo:   skvělá filmařina,   nádherná křišťálově   čistá kamera, zajímavý   hudební doprovod, herecké   výkony a také úžasný cit   pro výběr herců i neherců   - tak zajímavé tváře se   jen tak nevidí. Sice se budu   opakovat, ale k pozitivům   patří civilní pojetí   násilných scén, žádné   sklony ke ždímání emocí   či slz dojetí z diváků.   Až po shlédnutí filmu jsem   si vzpomněl na nedávno   uvedený černobílý snímek   Alfonso Cuaróna Roma -   příběh zhruba stejně   starého chlapce, ovšem ve   zcela jiném prostředí a na   úplně jiném kontinentě. A   uvědomil jsem si, že tyto   dva filmy (oba nádherné)   potvrzují pravidlo - nikdo z   nás nemůže ovlivnit, na   jakém místě na světě a v   které době se narodíme.   Proto buďme rádi za to, že   žijeme právě tady a   teď.
PS: A proč   Nabarvené ptáče? Když   chlapec přebýval u starého   ptáčníka, vyndal tento muž   jednou z klece malého   ptáčka, štětcem a barvou   mu přebarvil peříčka a   vypustil ho do hejna na nebi.   Ptáci z jeho hejna ho nejen   že nepřijali zpět mezi   sebe, ale útočili na něj,   až ptáče padlo mrtvé k   zemi. Krásná analogie -   pokud se bude člověk   odlišovat od ostatních -   přesvědčením,   náboženským smýšlením   či barvou pleti, může se   stát cílem útoků všech   ostatních, společnosti,   která ho mezi sebe nepřijme,   ubližuje mu a může mu i   zahubit. .. Určité   varování platné i pro   dnešek.
Naprostí cizinci (Perfetti sconosciuti)
Hodnocení: 9 / 10
Přidáno: 30.3.2018
Skvěle natočený vztahový film
Tenhle film mi byl sympatický   hned z několika hledisek.

1. Minimalistické   prostředí a malý počet   postav. Vše se odehrávalo v   prostoru jednoho bytu,   nejčastěji u jednoho stolu,   sedm postav. Z tohoto téměř   divadelního pojetí dokázal   Paolo Genovese vykřesat ve   svém filmu maximum – to   miluji, když z něčeho   malého, skromného, bez   nadbytečných scenérií nebo   efektů, dokáže tvůrce   vytvořit nádherné dílo   (viděli jste francouzský   film Nalevo od výtahu? –   podobné komorní pojetí,   skvělá komedie).
2. Vtipný nápad s   vyložením části svého   soukromí v podobě   příchozí komunikace na   mobil před ostatní, navíc   nádherně propracované,   vtipné a gradující   paralelní zápletky   (nádherná třeba byla   skrytá výměna mobilních   telefonů mezi dvěma   přáteli u stolu kvůli   utajení vztahu s milenkou   jednoho z nich, kdy nakonec   tento muž právě díky   záměně mobilů musel   vysvětlovat intimní vztah s   přítelem).
3. Líbil   se mi i způsob, jak se děj   vyvíjel, jak se měnila   atmosféra u stolu - že   většina lidí - zpočátku   byli veselí, vtipní,   sympatičtí - se ukázala   jako lháři, podrazáci a   pokrytci, jejich veselí i   zábava zmizely a byly   nahrazeny smutnou, někdy   téměř tragickou pravdou.
4. No jsme u herců –   neznámé tváře, skvělé   výkony – to přispělo k   autentičnosti děje – hltal   jsem to s potěšením z toho   hereckého koncertu a těšil   jsem se na každou další   větu, gesto nebo výraz   tváře. I v jiných filmech   jsou skvělé výkony herců,   ale tady byli hlavní   protagonisté zabíráni   většinou z blízka či v   detailu a o to to bylo   působivější.
5. Byť se nejednalo o   nějaké vysloveně vyhrocené   akční či psychologické   drama, film měl spád, ani   chvilku nenudil, líbilo se   míchání veselých scén s   dramatickými, bylo to takové   hezky vyvážené a navíc to   cca od poloviny začínalo   nabírat docela silné   grády.
6. Navíc   tenhle film vůbec není   plytký – má svou hloubku,   každý si v něm může   najít to své, možná se z   něj i poučit. A navíc je tu   i celospolečenské téma –   kolik jedinců ve   „vyspělé“ společnosti   žije v podvodu a lži vůči   svým nejbližším. No a   samozřejmě si můžeme   položit otázku, nakolik se   nejen moderní technologie   podepisují na morálním   poklesu lidí (tak mě tak   napadá, že kmen divochů v   amazonském pralese žije z   morálního hlediska daleko   čistší život než   většina lidí v   civilizované   společnosti).
7. A   konec – byť už nevyzníval   úplně vesele – tam jsem si   cenil, že po vyhrocených   výměnách názorů a   dramatických scénách, kdy   pomalu docházelo k rozpadu   partnerských i přátelských   vztahů, došlo alespoň   někdy ke smíru, kdy dostala   šanci tolerance, snad i   nějaké ty zbylé střípky   lásky a některé dvojice si   k sobě dokázaly najít zase   cestu.
Nikdys nebyl (You Were Never Really Here)
Hodnocení: 8 / 10
Přidáno: 24.5.2020
Zabijácký thriller s uměleckým podtextem
Na každém z nás se život   nějakým způsobem   podepíše. Ať chceme či   nechceme, v negativním i   pozitivním smyslu slova. Joe   si v dětství prošel   brutální výchovou svého   otce, další zranění jeho   duše posbírala ve válce v   Afghanistánu. Teď žije tak   trochu bezvýchodným životem   - jediným blízkým   člověkem je jeho   podivínská matka, s kterou   bydlí a jeho občasnou prací   je záchrana žen a dívek,   kterou si u něj objednávají   zoufalí rodiče, jejichž   dcery se dostaly do spárů   obchodníků s bílým masem.   Jednou dostane velmi   významnou zakázku - klientem   je senátor, kterému unesli   nezletilou dceru, aby   skončila v kterémsi domě,   kde se výnosně prodává   dětská prostituce. Jenže v   tomto případě tahá za   provázky někdo, kdo je   hodně vysoko a proti   takovému mocnému   protivníkovi se dost těžko   bojuje.
Film, kde   explicitní akt násilí není   podáván zcela naturalisticky   ale spíš mimo kameru (snad   díky evropské filmové   kultuře) - o to víc jsou   některé scény vygradované   a působivé. Joaquin Phoenix   v hlavní roli mlčenlivého   Joea hraje civilně a naprosto   úžasně - je to postava,   která málokdy na sobě   nechává poznat, co právě   cítí. Po vizuální stránce   je film velmi zdařilý, nijak   nepokulhává ani hudební   stopa, herecké výkony   vynikající. Je to akční   drama z ne zcela příjemného   prostředí, s nijak   pozitivním dějem, s   postavami, které jsou   povětšinou poznamenané   svým smutným osudem, navíc   to není nic pro slabší   povahy - přesto je to   nadprůměrné vícevrstevné   dílo, které stojí za   zhlédnutí. Film z žánru   akčních dramat či   psychologických thrillerů, u   kterého lze vnímat něco   víc než snahu diváka   zaujmout, vyděsit, zhnusit -   té přidané hodnotě se   říká filmové umění.
O těle a duši (Testről és Lélekről)
Hodnocení: 10 / 10
Přidáno: 14.10.2017
O tomto filmu se dá   vyprávět dlouho - avšak   žádný slovní popis   nemůže vystihnout to, co si   divák při sledování tohoto   filmu prožije.
Občas   se z nějaké zapomenuté   bývalé filmové velmoci od   tvůrce, který dlouho nic   nenatočil, může objevit   filmový drahokam - některé   brusy jsou hodně hrubé až   brutální, jiné   vycizelované do skvostné   preciznosti - dost slov - to   se musí vidět - co vidět -   prožít na vlastní kůži.  
Jen snad jedna   konkrétní lítost - zcela   neznámá Alexandra   Borbélyová, představitelka   jedné ze dvou hlavních rolí   - psychicky "jiné"   doktorky Márie - by si   zasloužila vysoké   festivalové ocenění za   herecký koncert, který   předvedla.
O těle a   duši - jseš-li jen trochu   člověkem, odcházíš z   tohoto filmu s hlavou plnou   rozporuplných vjemů, s   rozechvělou duší a se   srdcem překypujícím   radostí.
Pohádky pro Emu
Hodnocení: 8 / 10
Přidáno: 24.11.2017
Pohodová česká taktrochu romantická psychokomedie
Po čase film české   provenience, který lze   označit jako skvělý. Zrovna   tak lze nazvat ždímačkou na   city, dojákem, ale natolik   dobře a snad i uvěřitelně   natočeným, že veškeré   výhrady lze bezezbytku   odložit.
Jasně -   citlivé téma - smrt matky,   dcera Ema bez žádného   blízkého člověka,   nevědoucí otec, který o ní   doposud neměl ani tušení a   byl v posledních hodinách   života matky označen za   jediného příbuzného.   Postarat se o svou (možná)   osmiletou dceru, znamená pro   chlapa víc, než jen jí   nasytit, poskytnout střechu   nad hlavou a vyprávět jí   pohádky. Musí jí také   sehnat novou matku, domluvit   se na společné minulosti,   společných zážitcích, aby   sociálka uznala jejich   vzájemné soužití a   neumístila malou Emu do   ústavu. I přes profláklé   téma dítěte v nouzi a snaze   pomoci mu znova k normálnímu   snad šťastnému životu je   Pohádka pro Emu vytvořená   velmi citlivě, bez patosu,   věřím že i bez   prvoplánovité snahy o   ždímání slz - a navíc s   citlivým humorem. Herecké   výkony lze označit jako   naprosto uvěřitelné a hudba   geniálně umocňující   děj.
Jsou filmy, kde   lze mít výhrady k hereckým   výkonům Ondřeje Vetchého   nebo Ani Geislerové - v   Pohádce pro Emu však   odevzdali notný kus herecké   práce, možná i díky   dobrému scénáři a skvělé   režii. V neposlední řadě   lze pochválit i výbornou   vizuální složku filmu   (také díky citlivé kameře   Václava Tlapáka).
Fandím čekému filmu a   Pohádky pro Emu ve mně   posílily přesvědčení, že   v české kotlině umíme   natočit dobré filmy. Pane   Rudolfe Havlíku, klobouk   dolů ... a díky.
Pojedeme k moři
Hodnocení: 8 / 10
Přidáno: 10.5.2020
Skvělý klukovský film.
Jiří Mádl jako scenárista   a režisér překvapil.   Příběh jedenáctiletého   Jirky a jeho kamaráda Harise   je podán z nádherného   dětského pohledu na život,   školu, rodinu, přátelství   i první lásku. Jirka dostal   k narozeninám kameru a díky   tomu se rozhodl natočit film   o své rodině a svých   blízkých. Kamera se tak   stává nejen nástrojem   zaznamenávání reality, ale   také prostředkem   objevování nových   skutečností a pravd...
Krom inzerovaného   zaškatulkování do žánru   komedie a rodinný bych   možná přidal žánr   psychologický a dětský.   Dětský pohled na okolní   svět skrz objektiv kamery (v   tomto případě fotoaparátu   Nikon) je upřímný,   pravdomluvný a citlivý.   Škoda jen, že tento skvělý   snímek se při svém uvedení   dost míjel zájmu diváků.   Ale třeba jeho objevení   ještě přijde.
Poupata
Hodnocení: 7 / 10
Přidáno: 6.4.2020
Nádherné sociální drama,   které snad mělo být   natočeno černobíle, aby   ještě víc vystihlo   totální beznaděj všech   zúčastněných - filmové   dílo, které nedává nikomu   naději na lepší život.   Snímek kousek ode dna naší   společnosti. Štěstí se zde   objevuje opravdu jen v   občasných záblescích,   které jsou příliš slabé   na to, aby alespoň trochu   osvětlily totální pocit   zmaru. Já osobně jsem se   nedokázal ztotožnit s ani   jednou postavou tohoto filmu,   spíš mne ve většině   případů jímala lítost,   soucit, naštvání. Ztracené   existence, které chtějí   žít, být šťastné, avšak   štěstí je obchází velkým   obloukem a pokud by se mělo   aspoň trochu přiblížit,   tak si to sami poserou. V   některých chvílích mi ten   vlezlý pocit prázdnoty,   možná nudy a bezvýchodnosti   připomněl Indiánské léto   od Saši Gedeona nebo Divoké   včely od Bohdana Slámy.   Avšak Poupata vítězí na   všech frontách svým temným   pojetím, znásobeným   nevlídností počasí,   ztemnělými scénami v   nočních záběrech, scénami   plnými sněhu, zimy a mrazu   nejen ve fyzickém slova   smyslu, ale i v životech,   duších i mysli většiny   postav. Tomu dodává své   zvláštní negativní kouzlo   i vizuálně nádherná kamera   Vladimíra Smutného (také   studená, temná, šedivá,   odtažitá, ...) i zdařilý   hudební doprovod Martina   Přikryla. Herecké výkony   nelze dost dobře hodnotit -   pokud režijní záměr zněl   "Neprojevujte žádné   pozitivní city, nehněte   brvou, buďte bezcitní,   buďte tak trochu mimo",   pak je to herecky dobře   zvládnuté. Zvláštní je,   že o charakteru jednotlivých   postav se toho až moc   nedovíme - ani jaké jsou, co   cítí, čím si hlavní   protagonisté prošli, co by   od života chtěli. A divák,   který by čekal alespoň   nějaký náznak naděje, se   jí opravdu nedočká - ani ve   své nejbujnější   fantazii.
Ne že bych   byl masochista - ale musím   ocenit, že takhle pěkně   natočený zcela negativní   film jsem už dlouho   neviděl.
PS: Pokud   chcete spáchat sebevraždu a   ještě nejste stoprocentně   přesvědčeni, běžte na   tento film. Ten vás zcela   jistě dorazí a utvrdí ve   vašem záměru.
Roma
Hodnocení: 10 / 10
Přidáno: 11.4.2019
Mexické filmové zjevení
Roma je po dlouhé době film,   z kterého jsem odcházel u   vytržení, dojatý až k   slzám. Nikoli proto, o čem   je, ale proto, jak je   natočený.
Roma je   film, kde obsahová stránka   není až tak podstatná -   film má sice děj - divák   sleduje příběh   středostavovské mexické   rodiny v příznivých i   méně příznivých   chvílích jejího životního   osudu. Rodina má dvě   služky, z nichž ta mladší   - Cleo je ústřední postavou   celého filmu. Děj je zasazen   do r. 1971 do čtvrti Roma   metropole Mexiko City.
Co je úžasné, je   způsob, jak byl film   vymyšlen, ztvárněn,   natočen. Brilantní   černobílý obraz s absencí   hudby (resp. hudba je zde   zastoupena např. jako   reprodukovaná z rádia - jako   součást scény) - tedy   obrazovou složku doprovází   jen zvuky z ulice, z domu, z   přírody. Vizuální stránka   filmu je úchvatná,   parádní, opravdu krásná.   Kdyby se z jednotlivých scén   filmu pořídily fotografie,   vznikla by tak nádherná   galerie.
Z důvodu   excelentního vizuálního   ztvárnění nemá smysl film   skouknout na malém formátu -   velké plátno a kvalitní   zvuk jsou nutností.
Mexický režisér Alfonso   Cuarón natočil nádherné   filmové umění, o kterém se   může naprosté většině   světových režisérů jenom   zdát. Co snímek, to perla.   Je hodně režisérů, kteří   dokáží natočit vizuálně   dokonalé filmy. Avšak v   naprosté většině   případů je za tím cítit   promyšlený umělecký   záměr a dokonalé řemeslo.   Proč ne, bez toho by nebyly   krásné filmy. U Cuaróna je   to něco jiného – je   určitě špičkovým   profesionálem, ale ve Romě   je něco víc, než kvalitně   odvedená práce – z Romy   čiší láska k tomu, co   Alfonso Cuarón vytváří a   dělá – z černobílých   obrazů dýchají city –   radost, štěstí, někdy i   smutek, vzájemnost a   lidskost.
Roma může   oslovit i komerční diváky,   avšak především filmový   fajnšmekr si dokáže   vychutnat tuhle neobyčejnou   filmovou nádheru. Roma   sbírá ocenění za   oceněním - dobře, zcela po   zásluze - určitě se však   zapíše (spíš se krok po   kroku zapisuje) do dějin   světové kinematografie.
Řezníci (De grønne slagtere)
Hodnocení: 8 / 10
Přidáno: 29.1.2019
Další skvělý film Anderse   Thomase Jensena - na   následující Adamova jablka   z r. 2005 asi nedosáhne, ale   i tak patří ke špičce   severské kinematografie za   posledních 20 let. Mám rád   filmy, kde je sice poutavý a   zajímavý děj, ale spousta   věcí je čitelná jen mezi   řádky.
V Řeznících   v hlavních rolích v podání   skvělého Madse Mikkelsena a   Nikolaja Lie Kaase můžeme   tušit cosi shnilého ve   státě dánském. Obě dvě   hlavní postavy se ve svém   životě potkaly se silně   traumatizujícími okamžiky   (šikana ve škole, smrt   rodičů, despotický šéf,   ...) a tak jejich absurdní   počínání v dospělém   věku lze nějakým způsobem   logicky zdůvodnit. Téma   kanibalismu je sice zajímavé   a originální, ale původ   zvráceného a absurdního   jednání je někde jinde -   oba dva hlavní   představitelé žijí sice v   materiálně bohatém   společenství, které jim   však nedokáže podat   pomocnou ruku, když to   nejvíc potřebují. Jde jen o   to, zda takových absurdit   není v současné   společnosti naprostá   většina (a to nejen v té   dánské).
Synonyma (Synonymes)
Hodnocení: 6 / 10
Přidáno: 25.2.2020
Synonyma mezi kulturami? - Nelze.
Vítězný film   mezinárodního filmového   festivalu Berlinale 2019 s   názvem Synonyma jsem osobně   příliš neocenil. Natočený   dobře, vizuální   ztvárnění fajn, herecké   obsazení i výkony   bezchybné, symbolika (pokud   jsem ji aspoň zčásti dobře   chápal) OK. Spousta záběrů   se odehrává na mostech přes   řeku Seinu - nevím, zda je   to jen můj mylný pocit,   když to vnímám jako   pojítko mezi různými   kulturami, národy,   smýšlením. Těch   "mostů" však ve   filmu příliš nebylo.
Izraelský migrant Joav   zanevřel po ukončení   povinné vojenské služby na   svoji militantní rodnou zem a   rozhodl se začít nový   život ve Francii - jako   budoucí Francouzs. Bez   prostředků, s nedokonalou   znalostí jazyka, bez přátel   či známých, kteří by ho   mohli podpořit. Štěstí se   však na něj usmálo a ve   chvíli, kdy to vypadalo na   jeho odchod z tohoto světa,   ho našli mladí lidé,   kteří ho nejen zachránili,   ale pomohli mu i ke startu v   pro něj cizí zemi. První   věc, která mě trochu   znechutila, byl zájem   hlavního hrdiny stát se   spisovatelem - já osobně   jako hypotetický migrant při   přílišné neznalosti jazyka   bych spíš počítal se   zaměstnáním umývače   nádobí nebo popeláře.   Další rys, který mě   zarazil, byl   studenočumákovský postoj   hlavního hrdiny po celou dobu   filmu. Možná to byl záměr,   ale Joav se nikdy neusmál,   při milování to vypadalo   spíš na hrané   nepřesvědčivé vzrušení,   jakýkoli projev emocí by   divák pohledal. A co bylo do   očí a uší bijící, to byl   okamžik, kdy ho jeho   manželka (už zákonitá)   pozvala na komorní koncert,   kde jako hobojistka také   hrála. Negativní reakce   Joava na nádhernou hudbu   symbolizovala nemožnost   asociace lidí s odlišným   kulturním zázemím do jiné   společnosti. Výsledným   dojmem pro mě je to, že   cizí etnika se v evropském   kulturním prostředí těžko   domestikují (a to Izraelcům   docela fandím). Možná je to   i o tom, že koho pálí doma   dobré bydlo, bude ho pálit i   kdekoliv jinde ve světě.   Film Synonyma ve mně vzbudil   spíš negativní emoce -   pokud to byl tvůrčí   záměr, blahopřeji -   podařilo se to.
Šílení
Hodnocení: 10 / 10
Přidáno: 22.2.2020
Cítíte se být "normální"?
Nádherný film, kde se   divákovi šroubuje do hlavy   spousta šíleností,   vycházejících z hororových   povídek Edgara Allana Poea   až po horor současného   světa. Psychiatrická   léčebna kdesi ve Francii   počátku 19. století je tím   vhodným místem, kde si   dnešní moderní divák   může utřídit myšlenky a   dospět k poznání možná   sebe sama, ale i k poznání   "moderní"   společnosti, společnosti   zastrašování a manipulace,   kterým většina z nás   nevědomky podléhá.   Rebelantské dílo, které asi   ne všichni pochopí na první   dobrou (osobně si Šílené   shlédnu radši ještě   vícekrát), se skvostnými   hereckými výkony,   hypnotizující atmosférou a   s neutuchající   švankmajerovskou hravostí.
Teroristka
Hodnocení: 6 / 10
Přidáno: 3.4.2020
Komediální drama s vážnou   tematikou - jak řešit   problémy s movitými hajzly,   kteří si osvojují právo   vládnout nad životy druhých   a případně je obrat o   jejich štěstí a totálně   jim zkazit život. Dramaturgie   filmu nedrží úplně   pohromadě, je to koktejl   dramatických a komediálních   okamžiků - ne že by to bylo   úplně nesourodé, ale   prostě to nemá vždy   patřičný šmrnc. Situaci   zachraňují excelentní   herecké výkony počínaje   skvělou Ivou Janžurovou,   přes Pavla Lišku, Tatianu   Dykovou, Evu Holubovou až po   naprosto úžasně zahraného   padoucha Martinem Hofmannem.  
Vlastimil Mach - tak   se jmenuje arogantní   podnikatel, který potřebuje   získat pozemky s chatovou   osadou a prodat je výhodně   developerům. Vystupuje   chvílemi i jako slušňák -   to je jen přetvářka, aby   dosáhl svých cílů. Ve   skutečnosti se neštítí   ničeho a život se místním   obyvatelům snaží   maximálně znechutit. Vůbec   ale netuší, že by se mu   nakonec mohla postavit   učitelka v důchodu Marie   (Iva Janžurová). Byť celý   život vštěpovala svým   žákům, že zlu se nemá   oplácet zlem, nakonec ztratí   trpělivost a když se pokus o   dohodu mine účinkem, vydá   se za bývalým zlobivým   žákem Trpělkou (Pavel   Liška) pro střelnou   zbraň.
Režisér Radek   Bajgar měl snahu natočit   film o vážných   společenských problémech   komediální formou (až   absurdní nadsázkou).   Takových filmů je třeba,   byť v reálném životě to   málokdy dopadne tak, že   dobro zvítězí a zlo je   potrestáno. Film především   díky hereckým výkonům   dokáže pobavit i potěšit.   Vizuálně je Teroristka   pěknou podívanou, hudební   stopa Jiřího Hájka je   výborná, co lze pochválit   jsou nádherně vycizelované   dialogy.
PS: V   žádném případě neberte   tento film jako návod, jak   řešit váš obdobný   problém, který vás třeba   právě teď trápí.
Tina a Vore (Gräns)
Hodnocení: 9 / 10
Přidáno: 17.5.2020
Trollové mezi námi
Dosti zvláštní severský   film, kde se máme možnost   potkat s trolly, kteří   vypadají jako lidé - jako   takoví trošku jiní lidé -   snad postižení, zvířecí,   odlišní nejen vzhledem, ale   i svými schopnostmi. A tento   ryze severský film natočil   režisér Ali Abbasi, původem   z Íránu, který od r. 2002   žije v Evropě.
Hlavní postava se jmenuje   Tina - pracuje jako celní   úřednice, na pohled žádná   kráska, ale má   nadpřirozeně vyvinutý   čich, což jí umožňuje   "vyčenichat"   pašovaný alkohol, drogy,   strach potícího se lumpa či   zločince, úzkost,   provinění. Tina si daleko   víc než s lidmi rozumí s   přírodou, se zvířaty a v   lese je také daleko   šťastnější než v   civilizaci. Jediného   blízkého člověka má ve   svém starém otci, který je   s demencí zavřený v   ústavu. Jednoho dne se při   rutinní celní kontrole   potká s mužem jménem Vore -   on to až tak úplně muž   není, ale co je podstatné,   je stejně podivný jako Tina   - vzhledem i jednáním. Mezi   těmito dvěma bytostmi   vznikne velmi zvláštní   pouto. A právě v tomto   okamžiku se začínají dít   věci, které se světem lidí   toho nemají až příliš   společného, zato mají   hodně společného se světem   pro lidi neznámým a   záhadným - se světem   trollů.
Snad jsem toho   neprozradil moc - film je   výborný, doporučuji nejen   pro zvláštní téma,   úžasnou atmosféru ale i pro   nádherné herecké výkony   hlavních postav -i přes ne   zrovna přitažlivou   fyziognomii je tady více než   skvostné herectví.   Zvláštní, tajemné,   nehezké a současně   krásné.
Učitelka
Hodnocení: 9 / 10
Přidáno: 29.1.2019
Učitelka je současná - o nás
Skouknul jsem právě v tv a   litoval jsem, že to nebylo na   velkém plátně. Duo Hřebejk   & Jarkovský je geniální   a Učitelka patří k tomu   nejlepšímu, co za poslední   roky bylo u nás natočeno.
Nejde ani tak o   prvoplánovou kritiku   socialistického zřízení -   příběh usměvavé   stárnoucí učitelky, která   prostřednictvím   manipulativní a neobjektivní   klasifikace žáků získává   služby a výhody nejen od   nich ale i od jejich rodičů,   se může odehrát v   kterékoliv době a v   jakékoliv společnosti.
Skvělé herecké výkony   (včetně dětských postav),   psychologické vykreslení   postav (ti chudší se obvykle   dokáží bít za pravdu víc,   než ti ve vatě), úžasná   atmosféra - film na   česko-slovenské poměry non   plus ultra. Je to o tom, co   prožíváme každý z nás   dnes a denně, je to o našem   svědomí. Buď skloníme   hřbet a vezeme se na   většinové vlně nemocné   společnosti, byť s lecčím   nesouhlasíme, anebo   dokážeme vznést protest, i   za cenu osobní perzekuce.   Slovo demokracie je vždy jen   slovem.
Vážený občan (El ciudadano ilustre)
Hodnocení: 9 / 10
Přidáno: 4.9.2017
Po všech stránkách skvělý   argentinský film, který byť   ze vzdáleného   jihoamerického kontinentu je   naprosto srozumitelný všem,   v české kotlině zvláště   (hlavní motto "úspěch   se neodpouští" je nám   docela blízké). Snímek je   navíc okořeněný černým a   absurdním humorem, napětím   stupňovaným od počáteční   bezstarostné atmosféry,   přes nejrůznější drobné   i vážnější komplikace až   po chvíle, kdy už jde fakt o   život.
Hlavní roli   světově proslulého   spisovatele Daniela   Mantovaniho ztvárnil   argentinský herec Oscar   Martínez - skvěle, naprosto   realisticky a uvěřitelně.   Návrat úspěšného   literáta do rodného Buranova   - to opravdu nemůže skončit   happyendem - problémů je   celá přehršel - počínaje   zavistí a záští, přes   propastné rozdíly mezi   inteligencí, cítěním a   osobní ctí hlavního hrdiny   a ostatních obyvatel jeho   rodného města (až na   výjimky),až po jeho dávnou   lásku nebo kamaráda z   mládí. Není to film pro   každého - pro hltače   zábavy či akce příliš   nedoporučuji, pro ty, kdo   mají rádi chytré filmy je   Vážený občan dobrou   volbou.
Vlastníci
Hodnocení: 8 / 10
Přidáno: 2.4.2020
Nádherná minimalistická   komedie, která je zpovědí   české mentality a vykresluje   různorodé povahy malého (i   "většího")   českého člověka. Omezená   scéna mi tak trochu   připomněla francouzský film   Na stromě z r. 1971, kde se   na malém prostoru odehrával   dramatický děj, který   krásně vykresloval povahy   jednotlivých postav, příp.   italský dialogový snímek   Naprostí cizinci režiséra   Paula Genovese z r. 2016.
Tady se téměř vše   odehrává v jedné   místnosti, kde se sejdou   členové SVJ (společenství   vlastníků jednotek -   rozuměno bytových) na   společném jednání.   Manželé Zahrádkovi   (především paní   Zahrádková jako   předsedkyně SVJ) mají   jediný cíl - zachránit dům   před možnou katastrofou,   kterou může lehce způsobit   neutěšený stav rozvodů   plynu, vody, elektřiny, ...   Jenže to znamená nejen   zvýšené náklady, ale i   souhlas většiny vlastníků.   A tady nastává problém.   Problémy vlastně nastávají   ještě daleko dřív, než k   tomuto hlavnímu bodu program   schůze doklopýtá. Jsou to   nejrůznější připomínky   (hájící především své   vlastní cíle), nesouhlasná   stanoviska, naivní otázky,   které postupem času   přechází až ve slovní   napadání rokujících mezi   sebou navzájem, kdy se z   rukávu vytahují pomluvy, s   cílem co nejvíc toho   druhého ponížit. V tomto   převážně dialogovém   snímku, kdy většinou   všichni sedí na židli, lze   herecké výkony všech   zúčastněných ohodnotit   jako naprosto famózní. Není   divu, neboť film má   hvězdné herecké   obsazení.
Pokud jste   někdy zažili podobnou   schůzi, budete se skvěle   bavit - ti co nezažili si   navíc ještě rozšíří   obzory, co se v české   kotlině všechno děje nebo   dít může. V hlubším   kontextu charakterizují   Vlastníci naší současnou   společnost, vč.   čecháčství, které je   často v opozici vůči   všemu, neslyší na rozumné   argumenty, hájí si jen svou   vlastní hromádku a nakonec   naivně naletí na totální   hloupost.
PS: Závěr   filmu za doprovodu hudby Jana   Dismase Zelenky je nádhernou   třešničkou na dortu.
Záhada Silver Lake (Under the Silver Lake)
Hodnocení: 8 / 10
Přidáno: 12.4.2019
Nezávislý americký umělecký guláš
Abych se přiznal, Záhada   Silver Lake se mi nezdála až   tak záhadná, matoucí a   frustrující, jak se o ní   občas píše. Hlavní hrdina   Sam je flákač, o pořádnou   práci nemá zájem, ale i   flákač se může zamilovat.   Sarah, s kterou stráví jeden   velmi příjemný večer,   druhý den náhle zmizí ze   světa - za dosti   podezřelých okolností. A   Sam začne na vlastní pěst   po Sarah pátrat - stopy jsou   a nachází i další, ale   postupem času se většina z   nich ukazuje jako mylná.
Ke správné detektivní   linii přece matoucí stopy a   slepé uličky logicky   patří. Vnímal jsem toto   dílko (nevím, zda stopáž   139 minut je vhodné takto   nazývat) jako svěží a   celkem vtipnou podívanou se   spoustou nápadů a navíc   dobře nasnímanou, se   zajímavým hudebním   doprovodem a i když jsem z   hereckých představitelů   neznal snad nikoho (až tolik   se o americký film   nezajímám), herecké výkony   byly hodně dobré. Trošku mi   byla na překážku moje   neznalost amerických filmů   (především hollywoodských)   - ve filmu je spousta   odkazů, symboliky i absurdit   ve vazbě na jiné filmy - ať   ve smyslu zlehčujícím   původní kýč nebo čistě   symbolickém - po této   stránce jsem si Záhadu   Silver Lake opravdu neužil.   Neznalosti těchto vazeb mi   však nebránily vychutnat si   film se vším všudy - se   spoustou nápadů, skvělé   filmařině, lze říci i   hlubších myšlenek.Třeba   ta, že světu vládne kasta   bohatých a řídí v   podstatě vše, pomalu i to,   kdy se máme najíst, kdy   máme jít na záchod a kdy   zemřít.
Ještě   zajímavější je   především ke konci filmu   gradující teorie, že život   zde na Zemi je nesmyslný a   prázdný - vždyť lze   přejít do jiných   časoprostorových dimenzí,   kde jsou všichni šťastni a   kde jsou všichni vzdáleni od   primitivního pinožení honby   za úspěchem, za majetkem.
V tomto smyslu dává film   určité rozuzlení a   vyústění - dovolím si   vyjádřit nesouhlas s   názorem některých   recenzentů, že film nemá   pointu. Pointu má - a docela   myšlenkově hlubokou.
Škoda že film, byť   nezávislý, je vytvořen v   charakteristickém americkém   stylu - i když - možná i   toto byl záměr, který jsem   nepochopil.
Každopádně se ve mně   tento film tak trochu   zaháčkoval - možná se na   Záhadu Silver Lake dojdu   podívat ještě jednou (až   se trochu dovzdělám v   oblasti hollywoodského   filmu).
Český lev Oscar

Filmová databáze v číslech

Filmů: 165281
Osobností: 659989
Fotografií: 638269
Plakátů: 307399
Obsahů a biografií: 151488
foto

Komerční sdělení

Seznam DVD

Potřebujete si udělat pořádek ve filmech? Tak právě pro Vás je tu tento program.

foto

Filmová škola

Staňte se hercem, herečkou.

foto

Poslední komentáře

Zab mě, když to dokážeš (2009) [...

Zab mě, když to dokážeš
Když je příběh tak   totálně zblázněný, to se   i v lepším seriálu stane,   kolikrát si sám říkám,   že když se mě zavařuje   mozek, má to cenu koukat až   do konce?

Autor: jarda53 | Hodnocení: 5 / 10

Výjimeční (2019)

Výjimeční
Film o autistech, vlastně o   jejich ošetřovatelích, o   té ohromné mravenčí a   často sysifovské práci,   která se nedá dělat bez   nadšení, více >

Autor: petrusmev | Hodnocení: 9 / 10

Jarka a Věra (1938)

Jarka a Věra
Svým způsobem další z   řady klasických   studentských komedií z   předválečných a   válečných let, i když se   děj přímo ve škole   více >

Autor: martin.stusak.9 | Hodnocení: 8 / 10

Svatba na bitevním poli (2008)

Někdy to nestačí

Svatba na bitevním poli
Řeklo by se schopný   zkušený režisér a   špičkové obsazení to je   záruka kvality. Kdo viděl   tuhle pseudokomedii bude   souhlasit s tím, že více >

Autor: klasifikátor | Hodnocení: 2 / 10

Prožít si své peklo (1977)

Prožít si své peklo
Velmi povedené koprodukční   drama. Zoufalá matka pátrá   po svojí unesené dcerce.   Skvělý herecký koncert   Annie Girardot rozhodně   více >

Autor: klasifikátor | Hodnocení: 8 / 10

Zdarma
aplikace
pro mobil
ke stažení

Copyright © 2003-2020, HyperMedia, a.s.. Všechna práva vyhrazena. Návštěvnost měří NetMonitor.
Šíření nebo publikování jakéhokoli obsahu serveru bez předchozího písemného souhlasu provozovatele je zakázáno.

Load: 0.018/0.008
Partneři:
Hyperreality.cz | Hyperslevy.cz | Hyperinzerce.cz | Bleskove.cz | IQport.cz