Recenze: Donšajni

Vydáno dne 30.09.2013 (2974 přečtení)
„Donšajn je počeštěnou verzí španělského Dona Juana a italského Dona Giovanniho. Nenapravitelného svůdníka, jehož legenda se ústně šíří již od čtrnáctého století.“
Nový počin Jiřího Menzela měl být velkou filmovou událostí. Není. Ledacos vlastně naznačí už úvodní titulek "Dobrý film má končit svatbou", který se oběví zcela proti všem pravidlům. Příběh … no, příběh. Ten Donšajni vlastně ani nemají. Sledujeme v nich operního režiséra Vítka, který nemá operu rád. A vypadá to, že ji nemá rád ani Menzel, a proto o ní záměrně natočil nejméně povedený film své bohaté kariéry, ve které najdeme dost děl, která patří do Zlatého fondu české kinematografie. Jinak si totiž něco jako Donšajny v podání nejen v Evropě, ale i ve světě uznávaného českého režiséra nelze vysvětlit! Na Mezinárodním filmovém festivalu v Montrealu tento počin jako protioperní jistě pochopili, a proto sklidil úspěch (režisér byl dokonce vyzván, aby jej určitě přihlásil do soutěže o Zlatý glóbus)! Varianta, že by tam předtím žádný jiný film nikdy neviděli, se totiž jeví býti dosti nepravděpodobná.

Mistr Tarantino říká, že chce natáčet tak do svých šedesáti (letos mu bylo o deset méně). Důvod? Při pohledu na filmografie takových velikánů jako William Wyler či Billy Wilder zjistil, že jejich závěrečné filmy opravdu za mnoho nestály. Takže Quentin chce pak především raději psát. A to jak romány, tak knihy o filmech a filmařích, tak případně nějaké televizní minisérie. Proč o tom píšu? Ani nevím. Ne, to je jen takový joke ;-) . Píšu o tom, protože něco na tom určitě bude (vzpomeňme třeba na novou Saxánu Václava Vorlíčka), ale u Menzela to je, podle mého názoru, ještě o něco složitější. Jiřímu Menzelovi je 75 let. Věk má na nekvalitě Donšajnů patrně také podíl, ale pravda je taková, že Menzel, který se tedy narodil těsně před začátkem druhé světové války, patří u nás pořád k absolutní špičce, co se týče práce s herci. Ačkoliv další věc je, že si vybírá ty skutečně znamenité. A ti mu z úcty neodmítnou, i kdyby si pro ně ve scénáři připravil cokoliv, protože je to přece Menzel.

Určitou roli v tom může sehrát i nostalgie, protože ti tři hlavní aktéři v Donšajnech s ním už spolupracovali na jeho o poznání povedenějších počinech, jako Obsluhoval jsem anglického krále či v případě Jana Hartla (Vítek) a Libuše Šafránkové (učitelka Markétka) na  vůbec nejlepším českém filmu všech dob – Vesničce mé střediskové. Společné scény těchto dvou osobností patří ke zlatým hřebům Donšajnů. Hartl je opravdu vynikající herec a paní Šafránková svým hereckým projevem taky vždycky potěší. Proto by bylo pro český film skvělé, kdyby hráli častěji. Další věc je, že se pan režisér domníval, že jeho nejnovější počin bude vynikat stejnou poetičností jako většina těch předchozích, a že také pohladí. Nic z toho se nestalo!

Dále, Jiří Menzel byl výborným režisérem, ale nikdy nebyl, bohužel, ani průměrným scenáristou.  Sám si toho byl patrně vědom, a tak v podstatě pokaždé spolupracoval ještě s někým. Občas se při volbě netrefil a občas si vůbec vybírat nemohl, ale pokud tvořil scénář s Bohumilem Hrabalem či Zdeňkem Svěrákem, vždycky to dopadlo výborně či nad očekávání dobře. Vždyť i z budovatelského počinu Kdo hledá zlaté dno se díky tomu podařilo udělat koukatelný film. Velká, převelká škoda, že Zdeňka Svěráka neoslovil i tentokrát. A ještě je tu jeden neduh, který film poznamenává. A sice, že ta vlna amatérských filmů, které jejich diletantští tvůrci dokážou dostat do kin, chtě nechtě evidentně ovlivňuje i profesionály. A to tím způsobem, že ti zkušenější postupně padají na úroveň těch začátečníků a rádoby borců, kteří si myslí, že mají filmové řemeslo „na háku“. „Co já bych se tady snažil, když ke spokojenosti českého diváka stačí díky těm ostatním v posledních letech tak málo,“ jako by si mysleli mnozí filmaři.

Film Donšajni tak kupříkladu znovu mystifikuje už tím sloganem „prostopášná komedie Jiřího Menzela“, na které je, ještě k tomu bohužel, pravdivé pouze to, že ji natočil Jiří Menzel. Komediálního na ní není prakticky nic (i když je pravda, že někteří diváci, včetně mě, se v kině asi dvakrát malinko pousmáli) a prostopášná je jaksi mimochodem a jenom chvílemi. A pod vlivem jiných tuzemských současných „bijáků“ se do ní ke všemu znovu násilně vkládají absolutně nekomediální prvky, které se záhy snaží tvůrci nějak vybalancovat něčím (rádoby) legračním nebo alespoň úsměvným, místo toho, aby je prostě vypustili. Pořád jsou ale Donšajni o poznání zdařilejší než toto, což si zasloužilo, a to je třeba, byť se zpožděním, dodat, minimálně o tři hvězdy nižší hodnocení. Ovšem na druhou stranu upozorňuju, že pro moje hodnocení současných českých filmů není možné použít stejný metr, jako pro ty zahraniční!!!

Co se jinak v Donšajnech povedlo? Něco přece. Především si troufám tvrdit, že toho hodně vypovídají o charakteru Jiřího Menzela jako člověka, který již mnoho zažil. Postava Vítka by tak mohla být do značné míry autostylizací (soudě i podle jejího dívání do kamery a povídání k divákům). Víme tedy, že sám sebe vnímá jako dobrého člověka a že, podobně jako třeba Guiseppe Tornatore, zbožňuje ženy. Ty v tomhle filmu jsou pohledné a objevují se i (polo)nahé (neplatí pro Libuši Šafránkovou, Ivanu Chýlkovou a nemnoho dalších), což mu lze rozhodně přičíst k dobru. Děje se tak ovšem takřka výjimečně jen v jedné z úvodních, a zároveň i nejnápaditějších sekvencí, kdy si je hlavní hrdina zve k sobě domů, aby je osouložil, protože je nezávazný a (možná) nenapravitelný sukničkář, který se s radostí podívá i na Dívku, za kterou stojí za to se ohlédnout (tak se jmenuje cameo role Táni Kuchařové). Vše je pak vtipně doprovázeno operním zpěvem oněch žen.

Zajímavé jsou i operní scény v kostýmech, které připomenou až Amadea. Až na některá místa mi skutečně nevadily, přestože tento žánr fakt nemusím. Ano, tohle by bývalo mohlo být významné plus, ale potíž je v tom, že jsou do děje vždy nastrčeny tak nějak bez ladu a skladu. Prostě místy sledujeme lehce telenovelní linii (zhuštěnou do cca sedmdesáti minut – bravo), ve které jde o zpěváka, učitelku a jejich společnou dceru (a její dceru a její dceru a dceru její dcery) ve středním věku, o které ví jen ona (ještě, že si tvůrci uvědomili, že by nebylo dobré, kdyby o ní věděl jenom on). A tak si chvilku povídají a najednou, občas i v momentech, kdy by ještě bylo co řešit, přestřihneme zpět na jeviště. A scény, které se tam odehrávají, pak v podstatě „děj“ nijak a nikam neposouvají.

Tento počin tak vlastně můžeme zařadit spíše do žánru sci-fi, protože jeden by řekl, že tyto dvě málo související a téměř se neprolínající „dějové“ linie se odehrávají každá v jiném, paralelním vesmíru, kde každá postava, byť představovaná stejným hercem či herečkou, dělá jinak odlišnou práci. S tím souvisí také fakt, že postavy zřejmě taky ví, jak cestovat časem, protože na policejní stanici to vypadá skoro jako v panelákovém bytě sedmdesátých, a možná i částečně osmdesátých let minulého století. Nebýt těch několika moderních aut … Ty mimochodem uvidíme už v úvodu, kdy přijedou „zakuklenci“ k jistému stavení, odkud se po otevření dveří vyvalí spousta dětí a Libuše Šafránková. V ten moment se divák vyděsí, jestli z ní náhodou režisér neudělal pedofilní deviantku. Taková postava by pro populární herečku byla nepochybně obrovskou výzvou, ale přesto je třeba podotknout, že je naštěstí opravdu jen učitelkou, což je dobré. 

Donšajni
, ačkoliv lepší by jistě bývalo bylo uvést film pod původním názvem Sukničkáři, přestože i ten by byl zavádějící (ale když už se lže o té prostopášné komedii, tak co) měli být jedním z nejvděčnějších letošních domácích počinů. Takovým, který by dokázal, že natáčet u nás pořád umíme. Ale protože Všiváci budou mít premiéru až příští rok, může čest českého filmu v tom nynějším zachránit už jenom Příběh kmotra (jen aby se z něj nevyklubali další Hranaři). Teď je otázka, jestli by bylo dobré, aby se režisér ještě pokusil toto zaváhání napravit nějakým dalším dílem, nejlépe za pomoci Zdeňka Svěráka, anebo to nechal být (ostatně sám prý je s ním nadmíru spokojený a snad jej i považuje za umění). Nicméně ještě je třeba dodat, že po celou dobu sledování tohoto zvláštního filmu mě pronásledovala myšlenka tak fantastická, že jsem se jí bál domyslet. Přesto: Co když ty tahanice okolo Českých lvů jsou jen na oko a byly pečlivě naplánované, protože by vlastně za letošek nebylo jaký film ocenit?
Hodnocení autora: 5/105/105/105/105/105/105/105/105/105/10
(Autor: Tomáš Kordík)
 

Kino

Recenze: Gentlemani

Guy Ritchie se po delší pauze vrací ke svým gangsterkám. Chtělo by se napsat k „Ritchieovkám“, neboť... celý článek

DVD

Recenze: Cena za štěstí

Příběh o lásce, ze které jde strach. Příběh o lásce k ženě. Příběh o muži mezi dvěma ženami. Příběh... celý článek

Skylink

Hitlerova bitva s médii

O moci médií dnes nikdo nepochybuje. Dokonce se dnes v rámci jejich internetového prostoru mluví o kybernetické válce. celý článek
 
Přidat na Seznam.cz
Zdarma
aplikace
pro mobil
ke stažení

Copyright © 2003-2020, HyperMedia, a.s.. Všechna práva vyhrazena. Návštěvnost měří NetMonitor.
Šíření nebo publikování jakéhokoli obsahu serveru bez předchozího písemného souhlasu provozovatele je zakázáno.

Load: 0.056/0.045
Partneři:
Hyperreality.cz | Hyperslevy.cz | Hyperinzerce.cz | Bleskove.cz | IQport.cz